Po deseti dílech našeho seriálu Tajemství nemovitostí, ve kterých jsme popisovali různé stavební problémy z technické stránky, jsme se rozhodli věnovat jeden článek i umění. Stavebnictví, stejně jako dobrá architektura, se bez umění neobejdou.
Kdysi byl na investiční výstavbu stanoven rozpočet (do 2 % z celkových nákladů), ze kterého se financovali umělci, kteří stavby „dotvořili“. Umělecká díla se umisťovala do interiérů významnějších budov (vestibuly, společné prostory), na fasády nebo do přilehlých exteriérů. Paneláky žádným uměním nikdy neoplývaly, ale v jejich okolí najdeme pár fontán, soch a jiných drobných uměleckých děl. Dnes žádné zákonné povinnosti na umění nejsou, a proto mnozí developeři udělají jen to nejnutnější, což je často nic. Třeba jasně uvést, že lavičky, dětské hřiště ani open-air fitness nejsou žádným dotvářením lokality a už vůbec nejsou uměním. To jsou nutnosti srovnatelné s namalováním průchodu pro chodce na cestě.
Na tuzemských budovách se setkáváme nejčastěji s výtvarným uměním (kresby, malby, mozaiky, plastiky) a sochařstvím. Ve výrazně menší míře je zastoupeno kovářství, hudba (zvonkohry), optika (fyzika světla, hra stínů) či fotografie. Považovat graffiti ve slovenském prostoru za umění by bylo asi odvážné tvrzení.
Malá umělecká díla ve stavebnictví jsou jako koření v gastronomii – jídlo bez správného dochucení bývá dietní a často nezáživné. Stavby bez umění jsou fádní. U jídel může být problémem nesprávná volba nebo množství koření. V architektuře je třeba si dát pozor na kýč.
Říká se, že pod lampou bývá největší tma. Denně chodíme kolem různých uměleckých děl a jen zřídka si všímáme jejich provedení, případně autorského záměru. Připravili jsme proto několik ukázek s naším komentářem. V záplavě architektonické nudy dokáže být „game changer“ třeba i malé dílo.
Hey Jude, don’t make it bad
Ulička Johna Lennona se nachází v Bardějově. Stojí na ní obyčejný rodinný dům s neobyčejným notovým zápisem dvou písní, odkazem na hnutí Hippies a obrazy Beatles. Nejde o žádné vysoké umění, ale takhle může vypadat dům skutečného nadšence. Motivy na fasádě pokračují v předzahrádce nápisy na velkých kamenech a předpokládáme, že pojmenování ulice také nebylo náhodné.
Květ života
Ružinovskou nemocnici v Bratislavě navštěvují denně stovky pacientů a další stovky lidí v ní pracují. Einsteinovu rovnici si na její přední fasádě všimne málokdo, ale ona tam je as ní i několik jiných motivů, které se pojí se zákonitostmi života. Jedná se o promyšlenou, logickou a umělecky velmi hodnotnou kamennou mozaiku od Ivana Vychlopena. Na mozaiku doporučujeme dívat se z odstupu, jednotlivé části jsou pak snáze postřehnutelné.
Barlolamač
Sochu na piešťanském Kolonádově mostě blíže popisovat snad nemusíme. Malé dílo, jehož autorem je Robert Kühmayer, výborně dotvořilo inženýrskou stavbu (most) a dnes bez nadsázky lze napsat, že je symbolem Piešťan.
Satinský a Dzurilla
Umělec i sportovec mají v Bratislavě své sochy. Podle našeho názoru bohužel s nezvládnutými souvislostmi. Satinského ucho na Dunajské ulici je vlastně dvojdílo s velmi diskutabilní instalací. Samotné ucho na fasádě zaujme, zatímco druhá část díla možná až zavadí na chodníku. Vztyčená ruka ukazuje na ucho, avšak dílo jako celek netvoří s nejbližším okolím žádnou harmonii ani logický kontrast. Pochopení motivu bez doprovodného komentáře je obtížné a samotné vysvětlení těžko uvěřitelné. Satinského socha vůbec neposlouchá zvuky ulice, jak se nás o tom snaží přesvědčit její autor.
Dzurillova „skřice“ z ohýbaného plechu je umístěna před růžinovským zimním stadionem, přičemž její pozadí tvoří reklama, která dílo totálně degraduje. Tento vizuální smog ostudně podporuje i vlastník stadionu, kterým je Hlavní město SR Bratislava a správce, kterým je Ružinovský sportovní klub. Takto si to autor díla Jozef Barinka určitě nepředstavoval.
Obě umělecká díla, zejména jejich kontext s nejbližším okolím, bez nadsázky dokládají nevyzrálost slovenského národa, která se v celé nahotě odhaluje právě při umění. Pro srovnání – obdobné sochy Stana Mikitu před United Center v Chicagu (autorka Julie Rotblatt-Amrany) nebo Ladislaua Kubalu Stecza na Camp Nou v Barceloně (autorka Montserrat García Rius) stojí na adekvátních místech a jejich provedení s faktory okolí nedávají skoro žádný prostor na polemiku .
Žena v lázních
Fasádu závětří léčebného domu Pax v Trenčianských Teplicích zdobí keramická mozaika od Rudolfa Moška. Znázorňuje ženu koupající se v léčivých vodách místního údolí zalitého sluncem a obklopeného lesy. Lehce pochopitelný motiv zbavil fasádu nudy. Při pohledu zblízka je vidět nejen 3D rozměr obkládaček, ale také křivkový podklad. Mozaika je již 57 let a na svůj věk je dobře zachována, s minimálním poškozením glazur na některých okrajích. V přeneseném slova smyslu můžeme konstatovat výborně zvolené koření i jeho množství.
Dílo je zajímavé i tím, není na očích z hlavní ulice a dokonce je přehlédnutelné i při vstupu do budovy. Nekonkuruje tak architektonickému výrazu budovy, právě naopak, elegantně a diskrétně jej doplňuje. Je to perfektní příklad symbiózy zajímavé budovy s uměleckým dotvořením.
Doubravy
Soubor osmi velkoplošných mozaik na bytových domech podobného zpracování a sjednocujících, infantilních témat od různých umělců se nachází na okraji Bratislavy. Na rozdíl od Ženy v lázních jsou tato díla pouze ve 2D provedení a ani zdaleka nedosahují její umělecké kvality. Mozaiky mají pravidelný čtverečkový rastr 10 x 10 cm a obecně je zde patrný jistý stupeň koncepčního uvažování. Barevnost je k černobílé fasádě domů přiměřená, nicméně už na první pohled je vidět nezkušenost s tímto typem umění. Velmi úspěšně lze namítat instalační rozměry, konkrétně velikost okrajů od linii okolních oken. Zeptali jsme se šesti dětí ve věku 6 až 9 let, jak se jim „obrázky“ líbí. Jelenek, Klaun (oficiální Kouzelník) a dílo signované Csudai získaly nula bodů. Zajisté, není to reprezentativní vzorek, ale byla tato díla provedena pro děti nebo pro umělecké teoretiky?
Při pravidelně rastrovaných mozaikách je klíčové zajistit naprosto rovný podklad a přesné lepení obkládaček s nulovou odchylkou sklonu. Na některých dílech se to zjevně nepodařilo a od následných dešťů a vzdušného znečištění vznikly nechtěné horizontální předěly.
Z osmičky mozaik se nám nejvíce zamlouvá dílo D. Sadovské (vození za ruku). Má adekvátní barevnost, vhodný formát, velmi dobrý nápad a málo realizačních nedostatků.
Vedle kritice je férové uvést při tomto díle i velkou pochvalu. Za to, že se developer s projektantem vůbec na tento typ umění ujali. V dnešní době je to mimořádně raritní investice, avšak výborná zkušenost. Ocenit je třeba i osmičku výtvarníků, kteří šli s kůží na trh. Ukazuje se, že stále jsou mezi námi investoři, kterým na umění záleží a snaží se přinést na trh něco víc než jen „obestavěný prostor“. Držíme jim palce, aby v zakomponování uměleckých děl do novostaveb nepolevily a postupně zvyšovaly uměleckou i realizační úroveň.
Kýč v Petržalce
Satinského jsme už jednou zmínili a ani jeho druhá socha na Lužné ulici se podle našeho názoru ne zcela vydařila. V tomto případě jde o sousoší tří humoristů, instalované podle soukromého zadání. Navzdory epizodním artefaktům (notová osnova na podlaze, nohy okolních laviček), lze dílu oprávněně vytknout nedotažení detailů (opuštěná šálečka na klavíru, chybějící popelník s cigaretkou) a pohublost postavy Satinského. Největší otazník visí nad umístěním díla do tohoto prostoru. Lentilkové fasády bytovek v pozadí vůbec nekorespondují se soirée tohoto tria. Postavy v životní velikosti, dobře zvolená barevnost i materiál výsledný dojem nezachraňují. Slovo kýč se jeví jako velmi přiléhavé k tomuto dílu. Domníváme se, že autor i objednatel se upřímně snažili nahradit soudobou neschopnost městské části Petržalka o umění ve veřejném prostoru, ale výsledný dojem působí mimořádně rozpačitě. Je to dobrý příklad, kdy byl použit nesprávný typ koření (humoristé) k jídlu (okolní bytové domy).
I zde se nabízí komparace s obdobným dílem v zahraničí. Vybrali jsme sochy Spejbla a Hurvínka. V Čechách je jich mnoho a mnohé se opravdu nezdařily. Co se ale podařilo, je lavička umístěna před jejich divadlem v Praze Dejvicích. Podobně jako u mozaik v Dúbravách bychom chtěli investora i autora povzbudit, aby na umění nezanevřeli a usilovně pracovali na zvyšování umělecké stránky výsledných děl.
Přidejte ruku k dílu
Na Lazaretské ulici v Bratislavě má své sídlo pobočka Papežských misijních děl. Na fasádě je instalováno kovářské dílo od neznámého autora znázorňující zeměkouli a papeže s trojicí postav, kteří se snaží svými aktivitami pozvednout svět. Je to mimořádně trefné dílo k pointe pracovních aktivit této organizace.
Po stavební stránce je třeba ocenit způsob montáže a volbu materiálu. Vidíme, že na fasádě nejsou žádné fleky ani korozivní stekance od kotevních bodů po deštích. Dílo má ideální měřítko a vhodně „komunikuje“ s kovanou stříškou, která překrývá hlavní vchod do budovy. Je vidět, že autor nerealizoval žádnou prvoplánovou myšlenku.
Sluneční hodiny
Při zateplování fasády běžného paneláku se architekt rozhodl pro instalování slunečních hodin. Je to element, který vyžaduje přesnost malování čar a instalace tyče. Hodiny mohou působit také jako vzdělávací prvek pro děti. V den pořizování fotografie (6. duben) ukazovaly hodiny čas shodný s realitou.
Dílo je instalováno na paneláku na ulici Nad paprsky na bratislavských Dlouhých dílech. Není to žádné dech beroucí umění, ale určete je to lepší volba než trapné geometrické tvary, které spát štítové stěny mnoha zateplených paneláků po celém Slovensku.
Vitráž na rodinném domě
Málokterá novostavba rodinného domu má nějaké prvky umění. V tomto případě se investor rozhodl pro vitráž do vstupních dveří a dveří do skladu. Neutrpěly tím ani tepelně izolační vlastnosti skel. Ano, je to za příplatek, ale ani zlatý náramek nestojí tolik jako textilní šňůrka. Moderní dům s vitráží je raritní kombinace, ale jak je vidět, jde to bez problémů dohromady. Fotografie vznikly ještě během výstavby, na které jsme prováděli stavební dozor.
Ve skutečnosti jsou dveře od sebe vzdáleny asi čtyři metry a jsou na vzájemně kolmých stěnách. Je dobře vidět, že obě zasklení spojuje nejen tentýž motiv, ale také tentýž strom, jehož koruna plynule pokračuje z jedněch dveří na druhé. Při pohledu zevnitř směrem ven pěkně vyniknou barevné lístečky. Dílo je do detailu promyšleno, dokonalá třešnička na dortu.
Závěr
Při provádění stavebně-technických kontrol specifických staveb se někdy setkáme s různými uměleckými díly. Vlastníci ani kupující nemají často objektivní vědomost o jejich hodnotě. Ve spolupráci s našimi osvědčenými znalci v oblasti umění se dokážeme vyjádřit ik těmto součástem staveb. Aby kupující věděl, co si kupuje a nepodlehl falešným názorům.
Z praxe máme také zkušenost, že někteří památkáři kladou šikanózní požadavky na vlastníky a zneužívají svého postavení, nebo naopak jsou alibisticky benevolentní. Stejně se stává, že s křížkem po funusu přijdou teoretici architektury a další nadšenci, kteří jdou zachraňovat díla, na která již bylo vydáno právoplatné bourací povolení. Je to další důkaz kulturní adolescentnosti slovenského národa.
Téma umění v architektuře je velmi rozsáhlé. Z minulosti známe příklady, kdy umělecké dílo spíše stavbě ublížilo, než ji zvelebilo. Mnozí umělci a architekti protlačovali svou vidinu „krásná“, vznikali a dodnes vznikají kýče, mělká a balastní díla.
U novostaveb se schůdným řešením pro kvalitní výsledek ukazuje veřejná anonymní soutěž, kdy stavebník (investor) oznámí podmínky a soutěže se může zúčastnit téměř kdokoli. Odborná porota má být opravdu odborná a nestranná, což je ve slovenských podmínkách reálná komplikace. Pokud se to ale povede, pak je zde šance pro vznik budovy s interesantním uměleckým dotvořením.
Vidíme, že ne dominantní výraz celku, ale právě drobné umění, které je decentním doplňkem, modeluje harmonii smyslového vnímání a dotváří celkovou symbiózu daného prostoru.
Drobná umělecká díla jsou jako koření v gastronomii. Má je být tak akorát a nemůže to být cokoli. Potom bude každá stavba „chutnat“. Škoda, že mnozí investoři a dnešní doba preferují architektonické fastfoody…
